Gymnázium F. X. Šaldy

Jak bývá obvykle v prváku zvykem i my, zelenáči, noví studenti z Gymnázia F. X. Šaldy jsme si vyjeli do přírody za účelem toho, abychom se co nejlépe poznali a rychleji stmelili. Na tvz. „hamonizák“ vyrazila šedesátičlenná skupina žáků a žaček, spolu s pár instruktory a učiteli, do malého městečka nedaleko Hejnic. Konkrétně tedy do obce Bílý Potok, kde už na nás v penzionu čekaly nemalé pokojíky a nad očekávání pohodlné postele. To, že jsou pohodlné, jsme ocenili hlavně, když jsme do nich mohli po náročných, vysilujících dnech složit dobitá těla.

Harmonizák probíhal ve dnech od 12. do 14. září a myslím, že to byly namáhavé, avšak zábavné dny, kterých nebudeme litovat. Spousta lidí, ať z áčka nebo béčka, si našla nové kamarády, novou partu nebo aspoň zjistila, že noví lidé okolo nich nejsou žádné masožravé bestie, ale docela pohodoví spolužáci, se kterými budou následujících pár let trávit dost času. A samozřejmě nesmím zapomenout zmínit samotný program kurzu, díky němuž jsme bývali večer úplně mrtví.

Program byl skvělý. Úžasně promyšlený a načasovaný. A vděčíme za něj nejen kantorům, ale dokonce i studentům gymnázia, kteří navštěvují vyšší ročníky, popř. už i studium dokončili. Připravili pro nás mnoho skvělých aktivit a her, ve kterých šel, někdy více a někdy zase méně, rozpoznat hlavní účel, abychom se o sobě co nejvíce dozvěděli. Ať už to byly hromadné hry, hry na týmy, všechny jsme si užili, některé méně a některé zase více. Boží byly třeba Barevné války, aktivita, která se lehce zvrtla, ale nikomu to snad moc nevadilo. Za zmínku stojí i dobrovolný noční pochod na Paličník, vyhlídku, ze které jsme pozorovali nejprve zářivý sluneční kotouč vykukující  mezi jehličnatými stromy a pak už úplný pohádkový východ Slunce. Ale to jsou jen namátkou vybrané zážitky, samozřejmě jich bylo víc, ale všechny je tady vypisovat nebudu.

No a co k tomu ještě dodat? Snad už jen nějaký závěr. Naši „vedoucí“ dostali nelehký úkol, aby nás na 2 dny  zabavili a udělali z nás lepší partičku. A zhostili se jej tak, jak nejlépe byli schopni. Oni nám ukázali, jak na to, a zbytek už je na nás. Když jsme Bílý Potok opouštěli a mířili na nádraží, spousta z nás vypadala spokojeně a myslím, že si i odnášela jakýsi pocit naděje, možná i očekávání, jak to teda bude dál. Ale na to si musíme ještě počkat.

Julie Petráková (studentka 1. A)